Chicago Blackhawks

Duncan Keith s trofejí pro nejužitečnějšího hráče playoff 2015

Rozhovor s Duncanem Keithem před jeho 1000. zápasem v NHL

Obránce Duncan Keith (35) odehraje v sobotu večer proti St. Louis svůj 1000. zápas v soutěži. Celou svou kariéru strávil v Chicagu, které si jej vybralo ve 2. kole draftu 2002, a Blackhawks pomohl k zisku tří Stanleyho pohárů. Sbírka Keithových úspěchů a ocenění není malá: dvakrát obdržel Norrisovu trofej pro nejlepšího obránce NHL, v roce 2015 získal trofej Conna Smythea pro nejužitečnějšího hokejistu v playoff, z olympiády má dvě zlata a dvakrát byl vybrán do 1. All-Stars týmu soutěže. Po 999 utkáních má na kontě 546 bodů (92+454) a 81 bodů (18+63) přidal ve 126 střetnutích playoff. V předvečer svého jubilea se Keith sešel s klubovým historikem Bobem Verdim a překlad jejich rozhovoru si můžete přečíst na následujících řádcích.

Během své kariéry jsi toho hodně dosáhl a teď se vyrovnáš svému kamarádovi Brentu Seabrookovi v tom, že také odehraješ 1000. zápas za Blackhawks. Osobní úspěchy tě moc nezajímají, ale co to pro tebe znamená?

„Určitě jsem na to hrdý. Samozřejmě to nikdy nebyl můj cíl, ale když se to začalo blížit, tak jsem si uvědomil, že je to pěkné číslo. Není mnoho hráčů, kteří v NHL tisícovku zvládli, takže je čest se mezi ně zařadit. Ale chci pokračovat ještě dál.“

Takže je to jenom číslo?

„Ne. Jenže je pro mě složité ohlížet se do minulosti a nějak si vyhodnocovat svoji kariéru. Víc se dívám dopředu, nechci usínat na vavřínech nebo tak. Všechno, co se mi kdy podařilo, bylo díky úsilí a odhodlání. Možná až budu mít kariéru za sebou, tak to teprve docením. Ale ne teď.“

5. října 2005. Na co si ze svého prvního zápasu pamatuješ?

„Hráli jsem proti Anaheimu v United Center, tehdy to ještě byli Mighty Ducks. Trent Yawney byl hlavní trenér. Měl jsem to štěstí, že mě trénoval už pár let na farmě, v Norfolku Admirals. Byl pro mne důležitý, bral si mě stranou, aby mě něco naučil, a vnímal jsem to tak, že mi věří, že se do NHL dostanu. A já věřil jemu. Cokoliv mi řekl, to pro mě bylo svaté.“

V čem tě vycepoval?

„Trent mě naučil bránit tak, abych využil svoje přednosti. Ne nutně chodit do těla, ale využít rychlosti, pracovat pohotově s holí a zavírat brzy prostor. První zápas jsem začal rovnou v zahajovací pětce, už ani nevím s kým. Seabs tehdy taky debutoval, ale myslím, že jsme nehráli spolu. Hala byla způlky prázdná. Vzpomínám, že když hrála hymna, tak jsem si uvědomil, že jsem to konečně dokázal.“

Jak tě znám, tak to byl pouze první krok.

„Jasně. Když se dostanete do NHL, tak se v ní pak chcete udržet. Znamenalo to jen to, že stojím ve dveřích. Ne, že bych mohl někde polevit. Poctivou práci nic nepředčí.“

Kde jsi tuhle svou pracovní morálku nabral?

„Nejspíš od rodičů, od obou. Dřív jsem občas slyšel, že jsem moc malý a podobně. „Nemá na to postavu. Jak to přežije?“ To je jeden z důvodů, proč jsem se tak věnoval rychlosti. Aby mi to mohlo pomoci v tom, že se některým soubojům vyhnu. Negativní kritice jsem nikdy nevěnoval moc pozornosti, vždycky jsem si věřil.“

Byl jsi draftovaný jako 54. celkem ve 2. kole v roce 2002. Seabrook přišel na řadu o rok později. Teď je ti 35 a jsi v týmu jeden z nejstarších. Cítíš se tak?

„Myslím, že začínám. Máme tu spoustu mladých a každý jsme v životě někde jinde. Jim je kolem 20 nebo možná lehce přes 20 a já mám malého syna. Coltonovi je 5 a je úžasný. Má osobnost, je plný života a je s ním legrace. Většina dětí jeho věku se stydí, ale ne Colton. Ten je takový trochu svůj.“

To má po tobě?

„Asi. Taky už si hraje s hokejkou. Někdy v létě cvičím doma v Pentictonu (na západě Kanady v B.C.) před tím než vstane. Když se objeví, tak mu naliji mléko a on se zapojí. Jindy dělám něco u jezera, tak se ke mně přidá. Nebo jdu do sauny nebo do ledové vody, tak jde taky. Je akční. Po cvičení si rád odpočinu, ale on není takový, že by dokázal chvíli nic nedělat.“

Na oslavě století NHL v roce 2017 tě vybrali mezi 100 nejlepších hokejistů historie. Jaký to byl pocit?

„No, měl jsem jednou hlasovou zprávu od Garyho Bettmana, komisionáře NHL. Myslel jsem, že je to vtip. Možná někdo ze spoluhráčů nebo nějaký fanoušek s newyorkským přízvukem, odkud ten vzkaz byl, někde sehnal moje číslo. Ale znělo to jako on, tak jsem zavolal zpátky a ozval se Gary Bettman, aby mi pogratuloval. Řekl, že stovku nejlepších vybírala porota a že vybrali i mne.“

Nebyl to vtip.

„Ne, jsem tam a spolu se mnou spousta hokejistů, které jsem v mládí obdivoval, moje idoly. Obrovská čest. Ale myslím, že úspěchy, kterých jsme v Chicagu dosáhli jako tým, Tazerovi, Kanerovi a dalším pomohli k tomu, abychom získávali i individuální ocenění. Takže si hlavně vážím toho štěstí, že jsem mohl být součástí skvělých týmů se skvělými trenéry, ve vynikajícím klubu.“

Už jsi zmínil, že chceš pokračovat dále. Jaké si dáváš cíle?

„Určitě další Stanleyho pohár. Alespoň jeden. Tři jsou pěkné – třikrát vyhrála jen vybraná společnost hráčů. Ale ještě vybranější získala čtyři. V roce 2010 jsem byl nejdřív rád, že mám jeden. Jenže pak jsem se zamyslel a došlo mi, že pro Andrewa Ladda je to jeho druhý. Že má dva. No a když vybojujete druhý v roce 2013, tak chcete třetí. Jde jen o hlad po úspěchu. Vždycky máte touhu chtít víc.“

Řekni nám něco o své nadaci, Keith Relief (Keithova pomoc).

„Začali jsme před pár lety. Chcete přijít na to, jak něco společnosti vrátit. Vyděláváte spoustu peněz a lidé v Chicagu se ke mně i mé rodině a přátelům chovali vždy skvěle. V Joe’s baru pořádáme koncert country. Když jste v nemocnici, tak je to samo o sobě špatné, ale další rána jsou pak účty za péči, které si nemůžete dovolit. Takže tím směrem naši podporu cílíme. Doma v Pentictonu děláme něco podobného. Patří to k tomu, když jste hráčem NHL. Necítím se jako Matka Tereza, jen se snažím nějak přispět.“

Marián Hossa.

„Když jsme ho v roce 2009 podepsali, tak jsem s ním a Tomášem Kopeckým šel na večeři. Hossa byl v té době skutečná superhvězda, brali jsme ho tak, že je lepší než kdokoliv z nás ostatních. Asi si vzpomenete, že byl na začátku zraněný, ale když nastoupil do prvního zápasu v San José, tak dal gól z brejku. V tu chvíli jsem si pomyslel, že proto jsme ho získali. Uměl hrát pod tlakem. A když jste ho poznali, tak jste zjistili, že je to jeden z nejlepších spoluhráčů, jakého můžete mít. Jeden z nejlepších lidí. Obětavý, jde příkladem, opravdový profík, cílevědomý. Prostě nikdy nekazil. Na ledě i jinde. Ke konci kariéry, když už byl starší, tak byl stále jedním z nejlepších v lize při návratu do obrany. Měl puk pod kontrolou a uměl si ho pokrýt. Prožil báječnou kariéru.“

Blackhawks ho samozřejmě museli umět zaplatit, ale překvapilo tě, že si vybral Chicago?

„Měli jsme dobrý mladý tým a Hossa si toho možná všiml. Když Rocky Wirtz klub převzal, tak zbytek ligy viděl, že se věcí mění. Město je samo o sobě lákadlem. Tenkrát jsem byl v šoku, že jsme Martina Havláta neudrželi. Pak Blackhawks hned podepsali Hossu. Havlát byl výborný, ale ve stejný den, kdy se dohodl s Minnesotou, jsme získali Hossu. Říkal jsem si, že to je v pohodě.“

Patrick Sharp.

„Další z těch, kteří mi schází. Nám všem. Když byl vyměněný do Dallasu, bylo to smutné, ale nakonec bylo fajn, že jsme si spolu mohli ještě jednu sezonu loni zahrát. S tím už jsem nepočítal. On a Seabs jsou dva moji nejbližší přátelé, spolu jsme vyhráli tři Stanleyho poháry. Sharpy přišel během sezony, kdy jsem byl nováček. Bydlel jsem tehdy se Seabsem a když se Sharpy jednou u nás zastavil, tak jsme koukali na jeho bývalý tým z Philadelphie a on z toho měl smíšené dojmy. Byli dobří a my ne. Ale zlepšovali jsme se a celou tu dobu jsme byli pohromadě. Sharpy byl bezva spoluhráč.“

Bydleli jste spolu se Seabrookem?

„Jo, ve 34. patře budovy Eugenie Terrace. Bylo mi 22 a neměl jsem tušení, co dělám. On byl mladší a zodpovědnější. Měl svoje zvyky a idiosynkrazie.“

Sharp s ním chvíli býval na pokoji při výjezdech. Říkal, že má Seabrooka rád, ale nikdy by s ním nemohl bydlet.

„Chápu. Seabs je velmi spořádaný člověk. Až tak, že si nastaví třeba šest budíků, aby nezaspal. Já si dám budík na pět minut před tím než musím vstávat, ale ne šest budíků o 45 minut dřív. Je organizovaný, puntičkář.“

Jaké jsou tvoje idiosynkrazie?

„Nevím. Co je to idiosynkrazie?“

No, ty jsi s tím začal, použil jsi to slovo k Seabrookovi. Idiosynkrazie je manýra nebo zvláštní, neobvyklý rituál.

„Takže jsme zpátky u osobitosti? Každý jsme nějaký, že? Mám rád legraci a srandu s klukama, ať už v šatně nebo cestou autobusem. Jsem rád mezi lidmi. Užívám si soukromí, ale lidi mě baví. Slyšel jsem, že se o mně říká, že jsem excentrický, ale to nevím. Co to znamená, být excentrický?“

To znamená, že můžeš mít nějaké idiosynkrazie. Každý kdo dosáhne na vrchol ve své profesi, tak jako ty, je nejspíš trošku excentrický.

„No, fascinuje mě to, co dělám, jestli to máte na mysli. Každý den vstávám s tím, co můžu udělat pro to, abych se zlepšil. I uprostřed července. Jak budu cvičit? Přemýšlím nad tím, že nesmím ten den promarnit. To je excentrické?“

Co jsi udělal dneska pro to, aby z tebe byl lepší hokejista?

„Děláme tenhle rozhovor, ale to nepomůže. Ale před tím jsem šel do obchodu, abych nakoupil kvalitní zeleninu a ovoce a dobře se najedl. Nejsem ohledně stravy psychopat, taky jím něco nezdravého. Jenže v nejlepší formě jsem, když si naplánuji den, zacvičím si, odpočinu a správně se najím.“

Poté, co se Blackhawks loni nedostali do playoff, objevila se rozšířená teorie, že tým je starý, že už nebude hrát o titul. Co ty na to?

„Uvidí se. Nepřehlížejte nás. Pořád věřím, že můžu hrát na nejvyšší úrovni. Vím, že to dokážu. A ostatní, kteří to dřív zvládli, to zvládnou zase. Spoustu věcí má vliv na to, jestli vyhrajete Stanleyho pohár. Všichni musíme být v té nejlepší formě.“

Byl jsi v nejlepší formě loni?

„Ne.“

Proč? Často se měnili parťáci ve dvojici? Hodně se střídali brankáři?

„To je výmluva. Neschovávám se. Pořád mám v sobě hlad po úspěchu, ale musím se přizpůsobit tomu, jak se liga mění. Nejlépe hraji, když můžu vybruslit s pukem. Hrát otevřeně, vyrazit do útoku, vlastně je to jen o tom, nehrát zbytečně na jistotu pouze proto, že jsme starší.“

Má ta hra na jistotu souvislost s tím, že byl Corey Crawford od Vánoc mimo hru?

„Možná na to mě mělo vliv. Nemyslel jsem si, že by to tak mohlo být, ale bylo a na tom bych měl zapracovat. Když jsem byl mladší, tak bych o tom vůbec takhle neuvažoval. Jenže když hrajete tak, abyste gól nedostali, tak ho samozřejmě dostanete. Corey nás poslední dva roky neskutečně držel. To samé Darls (Scott Darling), když tu byl s námi. Hodně toho zakryli. Tím určitě nechci kritizovat ostatní. Před Antonem Forsbergem jsme minulý rok nehráli dobře a Jeffa Glasse jsme v tom často nechali vykoupat. Hra s pukem i bez puku, ani bojovnost nebyly na potřebné úrovni. Tím, že se Corey zranil, tak se objevily některé naše chyby. A je dobře, že jsme je mohli vidět, donutí nás to kouknout se do zrcadla.“

Jsi z loňska rozčilený?

„Ano. Byla to ostuda. Tvrdě jsme makali na tom, aby se náš tým dostal mezi nejlepší, a chceme tam zůstat. Vlastně je to spíš frustrace než ostuda. Zlost. Ale je jedna věc být rozzlobený a druhá s tím něco udělat. Nemyslím, že máme tak špatný tým. Slyšíte o tom, že se všechno děje ve vlnách. Že toho mám spoustu za sebou, když jsme už třikrát vyhráli. Možná je to pravda, ale je snadné takhle mluvit. Dlouho jsme vyhrávali, takže teď bychom měli zase prohrávat? Proč?