Příběhy Stanley Cupu 2015

Kimmo Timonen se Stanley Cupem

Vítězství ve Stanley Cupu vždy znamená vyvrcholení několika zajímavých příběhů. Sedm klíčových hráčů, kteří získali za posledních šest sezon už svůj třetí pohár, se s určitostí zapsali do historie jak nejlepší tým, který kdy Blackhawks postavili na led. Scotty Bowman vyhrál Stanley Cup už potřinácté. V tomto článku si ale připomeneme hráče, kteří na stříbrný pohár čekali mnoho let, těžko hledali svou roli v týmu, museli dokazovat, že ještě nepatří do starého železa nebo že vůbec mají v NHL své místo. Po 77 letech získali Blackhawks trofej na domácí půdě, ani v roce 1938 ale ještě s pohárem v Chicagu slavit nemohli. A na závěr si připomeňme kustoda Clinta Reifa a bývalého obránce Steve Montadora, kteří v průběhu letošní sezony zemřeli ještě příliš mladí…

Kimmo Timonen

Čtyřicetiletý finský obránce sice nezažil svůj první titul, na té nejvyšší úrovni ale několikrát skončil těsně pod vrcholem. Stanley Cupu byl Timonen nejblíž před pěti lety, kdy s Philadelphií postoupil do finále proti Chicagu, Blackhawks ale tehdy získali svůj první pohár po 49 letech. V prodloužení rozhodujícího šestého utkání vstřelil vítěznou branku Patrick Kane právě poté, co se u levého mantinelu uvolnil kolem Timonena. Rodák z Kuopia nastoupil v NHL k 1108 utkáním, ve kterých vstřelil 117 branek a na 454 přihrál. V playoff odehrál dalších 105 střetnutí (4+31) než konečně zvedl Stanley Cup nad hlavu. Přestože si jej na draftu 1993 vybrali Los Angeles, do NHL zamířil až o pět let později, kdy debutoval v dresu nováčka soutěže z Nashvillu. V klubu se zabydlel a strávil zde osm povedených sezon než zamířil v létě 2007 do Philadelphie.

Kromě jedné neúspěšné účasti ve finále Stanley Cup má Timonen doma stříbro a dva bronzy z Olympiády a tři stříbra z Mistrovství světa. Doma získal titul třikrát, nejprve s Turku a IFK Helsinky a během výluky 2004–2005 pomohl k postupu KalPě, týmu, kde hokejově vyrostl. V létě 2014 mu lékaři diagnostikovali krevní sraženiny a zdálo se, že s aktivní kariérou je ámen. Hrát dál hokej na úrovni pro něj znamenalo značné zdravotní riziko, postupně se ale Timonen dal do kupy natolik, že se mohl pokusit ještě jednou naposledy o stříbrný grál zabojovat. Osm měsíců si nezahrál v ostrém utkání, před uzávěrkou přestupů už ale nějakou dobu trénoval. GM Flyers Ron Hextall se s Timonenem nakonec domluvil, že jej může vyměnit do mužstva, které má na úspěch větší naději. Philadelphia sice ještě měla na playoff reálné šance, možnost, že se jí do vyřazovacích bojů nepodaří postoupit byla ale přeci jen větší.

Kimmo Timonen s rodinou

GM Blackhawks Stan Bowman byl s Hextallem nějakou chvíli v kontaktu, lékaři obou týmů si vyměňovali informace a Chicago pak pustilo svému konkurentovi z východního pobřeží dvě vcelku vysoké volby v draftu. Postupem do finále se také původní výběr ve 4. kole posunul do 2. kola a na první pohled se může zdát, že se tento obchod Blackhawks nevyplatil. Timonen nehrál tak často, aby byl užitečný, prohrával hodně soubojů a nestačil rychlosti. Pozičně sice nic neztratil ze svých dovedností a s pukem si věděl rady, důvěru trenérů však nezískal a během playoff vypadl ze sestavy. Ve finále se do ní nakonec vrátil a pohár získal jako člen základní sestavy, přestože naskočil jen na pár střídání. Jeho přestup lze nicméně vnímat různými pohledy. Velmi si jeho pomoci cenil nováček Teuvo Teräväinen, jehož hra se postupem roku stále zlepšovala. Možná by se mu dařilo stále více, i kdyby Timonen do Chicaga nedorazil, rady zkušeného krajan ale nelze brát na lehkou váhu.

O vlivu Timonena na kabinu můžeme jen spekulovat, sám hráč už trochu naznačil krátce po posledním finále. Blackhawks nejsou jeho týmem, v mužstvu je lídrů dostatek. Jenže Timonen byl vděčný za příležitost bojovat o Stanley Cup a pokud dostal na ledě zanedbatelnou roli, pochybuji, že by se spokojil s tím, že mu někdo pohár jen tak daruje. Dá se předpokládat, že byl aktivní na střídačce i v šatně, stále k dispozici, aby poradil nebo povzbudil své spoluhráče, kteří mají větší prostor ve hře. S tím, co všechno v hokeji prožil, asi nelze očekávat, že seděl v koutě a čekal jak všechno dopadne. Přestup hráče jeho kalibru nelze vnímat jednoznačně jen podle počtu bodů nebo odehraných minut, ačkoliv se od něj v tomhle směru čekalo více. „Končím s hokejem jako vítěz Stanley Cupu, co víc si můžu přát,“ říkal Timonen krátce poté, co jako první obdržel pohár od kapitána Toewse, který jej následně muset popohnat k tomu, aby si svou chvíli užil ještě o chvíli déle. „Možná jsem neměl nijak velkou roli, ale pořád jsem tam byl. A snažil se být neustále součástí týmu, občas ostatní pochválil. Je to týmový sport a já do toho týmu patřil,“ dodal finský veterán později (překlad Deník Sport).

Antoine Vermette

Dvaatřicetiletý útočník Antoine Vermette stál při uzávěrce přestupů Chicago ještě více a nějakou dobu se zdálo, že GM Bowman zde šlápl vedle. Vermette patřil na jaře mezi nejžádanější hráče, ve slabé Arizoně byl lídrem a centrem prvního útoku, který sbírá body i výborně brání. Proti Blackhawks se mu pravidelně dařilo, povedla se mu i vzájemná série v playoff 2012, kdy Coyotes vyřadili Chicago v prvním kole. GM Bowman si jej mohlo dovolit také díky zlomené klíční kosti Patricka Kanea (a tím uvolněnému místu pod platovým stropem), jehož produktivitu měl Vermette zčásti zastoupit a později si s ním zahrát třeba i v jedné lajně. Rodák z frankofonní části Kanady v provincii Québec ale dlouho, alespoň navenek, působil v týmu jako cizinec. Podobně jako Timonen mluvil o svém novém týmu často jako o „nich“, těžce si zvykal na nový herní styl a výrazně menší prostor na ledě.

Postupně si ale Vermette našel svou roli, hrál zodpovědně dozadu a bez ohledu na to, že body nepřicházely, jej šlo určitě vnímat jako posilu. Jednoznačně potvrdil své kvality na vhazování, což se ukázalo jako důležité hlavně v sériích proti Anaheimu a Tampě Bay. Loni Blackhawks v playoff dojeli mimo jiné na to, že měli jen pár schopných centrů a tuto situaci pro novou sezonu zčásti vyřešili příchodem Brada Richardse. Právě přestupem Vermetta ale získali dalšího hráče na tuto pozici a Andrew Shaw tak mohl strávit většinu času na křídle, kde je pro mužstvo daleko větším přínosem. V playoff vstřelil Vermette čtyři branky, z toho tři vítězné (jednu v prodloužení důležitého čtvrtého zápasu proti Anaheimu a dvě proti Lightning) a jen to samo o sobě by jeho vysokou cenu odůvodnilo.

Jeho bývalí spoluhráči z Arizony i předchozích štací v Columbusu a Ottawě, se kterou už si jedno neúspěšné finále Stanley Cupu zahrál, i trenér Coyotes Dave Tippett, který se dobře zná s koučem Quennevillem, jej chválili jako skvělého spoluhráče, milého člověka a hokejistu, který se umí prosadit v momentě, kdy se láme chleba. Tohle všechno v Chicagu potvrdil, kromě výtečně načasovaných gólů byl platný i jinak. Stačilo málo, aby se o jeho přestupu hovořilo jako o velké chybě (Blackhawks obětovali svou volbu v 1. kole a nadějného obránce Klase Dahlbecka), nyní je však Vermette za hrdinu a GM Bowman za génia. Blackhawks by možná vyhráli pohár i bez pomoci tohoto kanadského útočníka, na jeho zisku ale měl Vermette výrazný podíl. V týmu, který byl posledních šest let jedním z jeho nejčastějších soupeřů (stejně jako Timonen odehrál proti Chicagu celou řadu zápasů), si postupně našel své místo, z Arizony se mu původně příliš nechtělo a i když je téměř jisté, že brzy zamíří zase jinam, v létě si užije svůj den se Stanley Cupem, k jehož výhře přispěl jako hráč Blackhawks nemalou měrou.

Brad Richards

Pětatřicetiletý Brad Richards už jednou pohár nad hlavu zvedl, také jeho příběh však stojí za pozornost. V roce 2004 přispěl 26 body v 23 zápasech k výhře Tampy Bay a obdržel Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče playoff. Mladý tým Lightning už na svůj úspěch nedokázal navázat, Richards ale nehrál špatně, prožil v mužstvu z Floridy a později v Dallasu několik podařených let. V létě 2011 pak podepsal lukrativní smlouvu s New Yorkem Rangers a loni si zahrál ve finále proti Los Angeles. Rodák z Murray Harbour na ostrově Prince Edwarda vstřelil v playoff jen pět branek a o rok dříve si ve vyřazovacích bojích po zkrácené sezoně připsal jen jeden bod v 10 utkáních. U Rangers se na něj delší dobu snášela kritika a loni v létě jej klub vykoupil ze smlouvy, která má zajistila dostatečný příjem na řadu let dopředu.

Po otevření trhu s volnými hráči si mohl Richards vybírat prakticky jen podle svého svědomí, výše jeho platu pro nadcházející sezonu na něj nemusela mít žádný vliv. Nakonec se rozhodl podepsat jednoletou smlouvu s nízkým platem 2 miliony dolarů v Chicagu, kde podobně jako o několik let dříve Marián Hossa, viděl největší šanci na úspěšný boj o Stanleyův pohár. Jeho volba se ukázala být dokonalá, v mužstvu sice nepatřil k ofenzivním tahounům, svoje si ale odehrál a průměrné výkony střídal se zápasy, kdy byl jedním z lepších hokejistů na ledě. Svým pochybovačům dokázal, že možná už není tím klíčovým mužem jako býval dřív, v elitním týmu má ale stále na to, aby si poradil ve výraznější než jen epizodní roli. V Chicagu možná zůstane, možná ne, svůj cíl ale letos splnil na jedničku.

Výhra je pro Richardse o to cennější, že ji dosáhl ve finále proti klubu, se kterým triumfoval před 11 lety a kde strávil nejdelší část své kariéry. Před pár dny stáli na druhé straně barikády také dva jeho bývalí spoluhráči, Anton Strålman a Brian Boyle, se kterými loni prohrál ve finále proti LA.

Scott Darling slaví s Joakimem Nordströmem

Scott Darling

Šestadvacetiletý Scott Darling nemusel nikomu nic dokazovat a značnou část kariéry má ještě před sebou, jeho postup z hokejového dna až na vrchol je ale fantastický počin, který si zaslouží uznání. V mladí patřil rodák z Lemontu jen kousek od Chicaga mezi nadějného hokejisty a postupně se propracoval až k angažmá na University of Maine. Potíže se sebevědomím, deprese a divoký způsob života ho ale dohnaly na scestí a Darling se utápěl v alkoholu. Z univerzity jej vyhodili, na několika dalších místech se nechytil a nastupoval tak se střídavými úspěchy jen v SPHL za Louisianu a Mississippi. Z místa, odkud pro hráče v podstatě není návratu na vyšší úroveň se však dokázal vykopat. Obnovil spolupráci s brankářským trenérem, který jej dříve poslal k vodě, a v létě 2013 získal angažmá v Milwaukee, na farmě Nashvillu. V týmu Admirals se Darlingovi dařilo, několik povedených zápasů odchytal také proti rivalovi z Rockfordu, farmy Blackhawks. V létě podepsal s Chicagem smlouvu, tentokrát už v dresu IceHogs zaujal a prožil si úspěšný debut v NHL.

Obrovitý brankář nakonec vytlačil z pozice dvojky Anttiho Raantu a v prvním kole playoff proti Predators zaskočil za Crawforda, který si vybral několik slabších chvilek. Darling letos předváděl výkony, pro které kdysi patřil za nadějného gólmana, a s Chicagem podepsal novou dvouletou smlouvu stále za velmi nízký plat. Corey Crawford zřejmě zůstane, i když se objevily spekulace, že se svým platem 6 milionů dolarů není o tolik lepší než výrazně levnější Darling s Raantou. To je ale problém na později. Nyní si jen připomeňme, že Darling vystřídal před příchodem do Chicaga 11 týmů za čtyři sezony a ještě v roce 2012 hrál v SPHL, což je nejnižší profesionální soutěž v USA, o tři úrovně pod NHL.

Marián Hossa

„Když jsem tady podepsal smlouvu na 12 let, doufal jsem, že jednou vyhrajeme. Ale získat tři poháry za šest let, tomu bych nikdy nevěřil,“ pověděl po finále Marián Hossa. Jeho pohádkový příběh dospěl do finále už v roce 2010, nyní ale přidal další báječnou tečku. V létě 2008 slovenskému kanonýrovi ze Starej Ľubovni nepřálo štěstí. S Pittsburghem prohrál ve finále Stanley Cupu s Detroitem a v létě podepsal roční kontrakt právě s Red Wings, kteří o rok později už v odvetě na Penguins nestačili. Hossa si tak zahrál o Stanley Cup dva roky po sobě a v obou případech neúspěšně, zatímco naprostá většina hráčů kolem něj se radovala buď v tu chvíli nebo o rok dříve. Už v létě 2008 se objevilo několik pochybných spekulací, že roční smlouva v Detroitu znamená jen krátkou zastávku předtím, než Hossa podepíše dlouhodobou smlouvu s nadějným celkem z Chicaga.

Marián Hossa s manželkou a bratrem Marcelem

Tyto spekulace se ukázaly jako pravdivé. Hossa si údajně nechal zpracovat obsáhlou analýzu, ze které mu Chicago vyšlo jako klub s největšími nadějemi na to, že bude v nadcházejících letech pravidelně bojovat o titul. Kdokoliv tuto analýzu vypracoval, se trefil dokonale. Hossa si hned ve své první sezoně za Blackhawks opět zahrál finále a tentokrát už se ze zisku Stanley Cupu mohl radovat. Jenže kdo by tehdy čekal, že v polovině svého 12letého kontraktu bude mít na kontě už 3 výhry a stane se tak prvním slovenským hokejistou, který na stříbrný hattrick dosáhne. Hossa je sice v pokročilém hokejovém věku a hlavně v playoff už mu to tolik nestřílí (loni a letos jen 6 branek ve 44 zápasech), jeho produktivita je ale stále na úrovni a neustále navíc dokazuje svou světovou extratřídu při bránění, krytí kotouče a vytváření si tlaku v útočné třetině. Pro Blackhawks je důležitým hráčem a na zisku poháru má velký podíl. V roce 2010 se zdálo, že konečně prolomil prokletí, jenže v dalších letech napsal svému příběhu další úspěšná pokračování.

Hráči Blackhawks slaví zisk Stanley Cupu v roce 1938

První výhra na domácím ledě po 77 letech

Zajímavých, a nejen hráčských, příběhů lze najít po každé výhře celou řadu. Blackhawks poprvé po 77 letech zvítězili na domácím ledě, ani tehdy na prahu druhé světové války ale v legendárním Chicago Stadium nemohli hokejisté oslavovat přímo s pohárem Lorda Stanleyho. V jednom z nejneuvěřitelnějších příběhů hokejové historie hrál tehdy hlavní roli málo známý brankář Alfie Moore. Blackhawks postoupili do playoff jako totální outsider, přesto se jim díky bezvadnému výkonu brankáře Mike Karakase podařilo postoupit do finále. Jenže v prvním utkání si Karakas zlomil palec na noze, Toronto pak Chicagu nepovolilo nasadit brankáře Rangers Kerra a protože náhradník Goodman nestihl k druhému zápasu dorazit včas, vsadili Blackhawks na Moorea, který už měl po sezoně v nižší soutěži, kde hrál za Pittsburgh, a v Torontu bydlel. Kapitán Hawks Gottselig Moorea znal, našel ho v hospodě a notně společensky unaveného jej pak dopravil na hotel. Moore vychytal Chicagu výhru, do dalšího zápasu mu ale liga zakázala nastoupit a Hawks prohráli. Příští duel mohl se speciálně upravenou bruslí znovu naskočit Karakas a Blackhawks v Chicagu nakonec vybojovali titul. Stanley Cup byl však tou dobou už zase na cestě zpátky do Toronta, protože nikdo nevěřil, že by mohli Blackhawks zvítězit. Tým s řadou Američanů v sestavě tehdy v soutěži složené téměř výhradně z kanadských hokejistů ale všechny překvapil a radoval se ze svého druhého poháru v klubové historii.

Patrick Kane s rodinou zesnulého kustoda Clinta Reifa

Clint Reif, Steve Montador, Stan Mikita

Zatímco od minulého vítězství v roce 2013 se počet dětí chicagských hráčů zase o něco navýšil a manželky Antoinea Vermetta a Brenta Seabrooka očekávají nové přírustky do rodiny každým dnem, klub v této sezoně zasáhla také dvojí bolestná ztráta. Na konci kalendářního roku zemřel doma mladý kustod Clint Reif, který si byl i s ohledem na podobný věk blízký s řadou hokejistů, kteří v Chicagu působí už delší dobu a pamatují první playoff po delší době na jaře 2009. Podrobností k jeho úmrtí příliš známo není, hráči ale na Reifa vzpomínají také díky nášivkám nebo nálepkám iniciálů CR na helmách. Reifova manželka s dětmi se zúčastnila oslav přímo na ledě s hráči a každý si v tuto emotivní chvíli snadno uvědomí, že hokej je jen hra a/nebo práce, že v životě jsou důležitější věci.

„Jsem tu jen chvíli, ale je neuvěřitelné jak rychle jsme se sblížili. Vždycky věděl přesně, co hráči potřebují. Určitě si na něj v kabině připijeme nebo si vzpomeneme chvilku v tichosti,“ řekl Brad Richards krátce poté, co Reif zemřel. „Myslíme na něj, víme, že je tu teď s námi. Když ztratíte blízké přátele jakými byli Clint Reif a Steve Montador, příslušníci naší rodiny Blackhawks, tak jsou to vždy zvláštní chvíle. Chcete vyhrát kvůli svému týmu, ale také kvůli lidem, jakými byli oni,“ pověděl po finále kapitán Jonathan Toews.

Dan Carcillo a jeho kamarádka Missy Hollis v dresu Steva Montadora

Hokejový svět se v letošní sezoně rozloučil také se zmíněným Stevem Montadorem, bývalým hráčem Calgary, Floridy, Anaheimu, Bostonu, Buffala a Chicaga. Montador podepsal s Blackhawks smlouvu v létě 2011, jenže kvůli otřesu mozku a následným zdravotním komplikacím toto v týmu moc neodehrál. Za Chicago nastoupil k 52 zápasům (5+9) a další sezonu hrál chvíli na farmě v Rockfordu. Montador měl potíže s otřesy mozku už dříve a nakonec asi právě proto jeho život vyhasl příliš brzy. Přátelé o něm mluvili jako o aktivním člověku, který se hodně zajímal o své okolí, měl velké plány s tím, jak by mohl pomáhat ostatním, ale v posledních měsících před svou smrtí působil vyhořelým dojmem a potýkal se s depresivními stavy. Na svého kamaráda a bývalého spoluhráče vzpomněl při oslavách se Stanley Cupem Dan Carcillo. Ten sice v playoff nenastoupil ani jednou a v základní části odehrál 39 zápasů, díky čemuž jen těsně nemá nárok na to, aby bylo jeho jméno vyryto na Stanley Cupu, dá se ale čekat, že v jeho případě Hawks zažádají o výjimku. Carcillo se dostal do finále počtvrté za poslední šest sezon, v roce 2010 bojoval neúspěšně s Chicagem v dresu Flyers, o tři roky později už s Blackhawks triumfoval a loni byl spoluhráčem Brada Richardse v mužstvu Rangers.

„Stále na něj myslím. Doufám, že neodešel zbytečně. Na podobná znamení věřím, myslím, že všechno má svůj důvod. Jsem si jistý, že jeho nadace teď pomůže celé spoustě lidí a bude to tak mít smysl,“ říká Carcillo, který měl sám ve své kariéře několikrát otřes mozku a po smrti Montadora natočil emotivní video, ve kterém upozornil na možné překážky, které na hráče čekají po konci aktivní kariéry. Na ledě s ním pak slavila kamarádka v červeném dresu s Montadorovou jmenovkou.

Stan Mikita

Krátce před posledním finálovým zápasem obdrželi klub a jeho fanoušci další špatnou zprávu. Jill Mikita, manželka legendárního hráče Blackhawks se slovenskými kořeny Stana Mikity, oznámila, že zdravotní stav jejího muže je velmi špatný. „Stan, jakého jsme znali, je pryč. Nerada používám to slovo, ale jinak se to popsat nedá. Už to vůbec nevnímá. Jeho tělo je v pořádku, ale na nic si nevzpomíná a ani si neuvědomuje, co se kolem něho děje. Kdyby byl smrtelně nemocný a mysl měl v pořádku, asi by mi to zlomilo srdce, ale takhle. O ničem neví,“ pověděla novináři z Chicago Tribune. Pětasedmdesátiletému Mikitovi byla před nějakou dobou diagnostikována demence s Lewyho tělísky a klub tak přichází o jednoho ze svých ambasadorů a nejslavnějších hráčů historie.

– Mirek Jahoda (18. 6. 2015, 01.24)